Auta mého života – BOAS

Neboli Branně Orientační Automobilové Soutěže. V 80. - 90. letech legální způsob, jak se dospělí, seriózní lidé mohli vyblbnout jako malí.

V okamžiku, kdy jsou na přední dveře auta nalepena startovní čísla, končí veškerá dobrá předsevzetí, posádka se mění v soutěžní posádku. Rozdíl mezi BOAS (jedoucí se za běžného silničního provozu) a Rallye (s RZ na uzavřené trati) je v našem podvědomí smazán. Z kamarádů jsou rázem soupeři, důležité není zúčastnit se, ale zvítězit!

Řidič závodního vozu je ten, kdo je ochoten obětovat svoje autíčko. Slabší povahy radši berou místo navigátora, neboli mitfáry.  Nezřídka jde po závodě lepící páska, držící startovní čísla, dolů i s částí laku, to bolí. Taky je nutné zabudovat Tripmaster.  

Tehdejší tripmastery nemají nic společného s dnešními navigacemi, tenkrát jen měřily ujetou vzdálenost v jemnějším rozlišení, než počítadlo tachometru. Většina po 10-ti metrech. Ten náš, mechanický, měl drobnou charakterovou vadu - buďto šel měřák, nebo tachometr, rozbočka nerozbočovala. Kdo by ale potřeboval při závodění sledovat tachometr? Jede se, co to dá!

Samotný přístroj se vešel v Renaultu 8 přesně do odkládacího kastlíku před spolujezdcem. Tedy místo něho, demontáž a montáž byla dílem okamžiku. Horší byla druhá strana. Odpojit náhon tachometru a připojit na měřák znamenalo vlézt pod auto. Z naší posádky jsem se tam bez použítí heveru vešla jen já, tehdy hubená. Pro přespolní účastníky jsem tím zajišťovala doplňkovou atrakci ještě před startem - pod autem je nasoukaná blondýna a huláká na chlapa vedle: „Podej mi sakra tu desítku!"

Pak už šlo do tuhého. Nejdřív rozprava, potom napsat test z Vyhlášky. Ztracené body se měnily v body trestné, případně diskvalifikaci. Na odebrání řidičáku se nehrálo, naštěstí. Testy jsme ale stejně mívali našprtané. Tím končily pro řidiče jeho úvodní úkoly, ostatní už měl na triku mitfára. Mapy, buzola, tužky a pauzák na slepé mapy, podložka na psaní + občerstvení pro posádku - to už byla jeho parketa. A na start, ještě itinerář, jízdní výkaz a už jen povel pořadatele - jeďte!

Na trati číhaly spousty nástrah. Najít správnou cestu a zapsat všechna písmenka z průjezdních kontrol záviselo i na odhadu záludnosti duše stavitele trati. Čas na průjezd každé etapy byl vypočítán tak, aby se v pohodě daly dodržet povolené rychlosti. No jo, ale to fungovalo, jen když se nezakufrovalo, pak už jsme pospíchali, předpisy - nepředpisy. Jenže součástí byly i radary na trase, které s nadšením poskytla i s obsluhou policie (tehdy VB). Jakmile se na ceduli s písmenkem průjezdky objevilo „R", bylo zle. Opět trestné body, diskvalifikace... Jen jednou se tehdejší příslušníci kdesi na severu Čech rozhodli, že překročení rychlosti bude nejen za body, ale i „za hotové". Skončilo to hromadným protestem posádek a výhrůžkami pořadateli, že příště sem už nikdo nepřijede.

Zabloudit, čili zakufrovat, se dalo velice lehce. Pro trať soutěže se hojně využívaly nezpevněné komunikace, tak zvané „polňačky". Takže při jakékoliv pochybnosti se zkoušely najíždět nejneuvěřitelnější cestičky - stezičky, nezřídka končící někde na dvorku. K úžasu a zděšení místních obyvatel se jim tam pak půl dne otáčelo mezi slepicemi jedno polepené auto - s dvěma vytřeštěnými cvoky uvnitř - za druhým. Ti nás nemívali rádi...Nedivím se, že občas bránili svůj klid a pohodu všemi dostupnými prostředky, ať už to bylo vysypané dříví na cestě, nebo puštěný pes - ochranář.

Nejhorší zakufrování jsem zažila při noční etapě krajského přeboru, kam jsme se nějakým nedopatřením kvalifikovali. Kdesi v okolí Mostu, v neznámém terénu, skoro o půlnoci, tma jako v pytli, navigátor zařval: „Doprava!" a já důvěřivě odbočila. Cesta pomalu přestávala být cesta, postupně se objevily prohlubující se koleje, zjevně od vozidla nepoměrně rozměrnějšího, než R8. Když vyjetá kolej (jedna) začínala být širší, než rozchod kol mého autíčka, pochopili jsme, že je zle. Byli jsme na kraji povrchového dolu. Zpátky to šlo opravdu těžko. Kdybych sjela do koleje, asi by nás našli až v pondělí ráno - pokud by si malinké překážky na cestě šofér toho obrovského náklaďáku vůbec všimnul. Nakonec zvítězil pud sebezáchovy, mitfára skoro po kolenou nahmatával terén a já, zpocená až na zadnici, skoro hodinu opatrně couvala, jen podle jeho pokynů. Tehdy jsem se doopravdy bála. Krajský přebor jsme vzdali. 

Kupodivu při BOASkách nebývaly žádne vážné nehody, i když jsme kličkovali v běžném provozu jako zajíci. Většina „civilních" řidičů nám nijak neškodila, vypadalo to, že se baví tím, jak naše závodění bereme vážně. Pokud už došlo na rozbitý blinkr, nebo škrábnutý nárazník, tak většinou proto, že jsme zapomněli, že po hodině jízdy stylem brzda-plyn brzdy vadnou a tím pádem je ten patník blíž, než jsme čekali. Jednou, když jsem couvala, mi dokonce bez varování, z ničeho nic, za autem vyrostl strom... Zvládli jsme to oba.

Jelikož soutěž byla BRANNĚ orientační, musela být i pěší část. Obvykle jsme se symbolicky půl hodinky prošli po okolí, o nějakém běhu na čas nemohla být řeč. Našel se sem-tam pořadatel, co to přehnal, to jsme zásadně jednomyslně sabotovali, příště nás už netrápil. Příjemná vycházka ale nevadila, ani zpestření zdravovědou, první pomoc jsme měli v malíčku včetně záludností, jak rozdýchat „Andulu" nebo správně zaobvazovat loket.

Další zábava, na kterou jsme se těšili bez rozdílu, byla jízda zručnosti. Na čas a na přesnost. Výjezd z garáže, slalom, couvání, parkování v řadě, přejezd prkna pravými koly, zastavení ve čtverci 50x50cm pravým předním kolem, zastavení na centimetry od překážky dopředu i dozadu, rozjezd přes ruční brzdu do kopce - to všechno byla báječná škola. Když to nevyšlo, lítaly jen kuželky a člověk se naučil, kde auto má nárazníky i kola, jak je široké. Těžko rozlišit, jestli větší prestiž byla vyhrát celou soutěž, nebo jízdu zručnosti.

BOAS byly i cestou k licenci na opravdové automobilové sporty jako rallye, autokros,... Pro ty, co na to měli peníze a zázemí, my ostatní jsme se museli smířit se závoděním „na nečisto". Byla tam bezvadná parta nádherně praštěných lidí. BOASek jsme se stejně nadšeně účastnili, jako je pořádali. Včetně těch pro děti, čistě ženské posádky a dalších speciálních akcí. Ale protože nic netrvá věčně, časem se pod tíhou boje o živobytí kouzlo vytratilo. Přestali jsme si hrát a šli dál, každý svou cestou, jen s nesmazatelnou vzpomínkou v duši. Dnes už i na ty, co odjeli navždy...