Za jednu z nejhorších mužských vlastností považuji užírání čerstvě upečeného vánočního cukroví. Když o tom tak přemýšlím, možná je horší uždibování těsta a ublizování krémů a polev v kterékoliv fázi zpracování.
Nejlepší muž mého života léty praxe získal úžasnou zručnost, jak se při tom vyhnout fyzickým napadením z mé strany. Teď už většinou stíhám jen hlasitě ječet. Nejdéle trvalo, než přišel na to, že u lineckých hvězdiček nestačí přerovnáváním zamaskovat vzniklou mezeru, ale že to musí udělat stereo u spodních i vrchních dílů.
S polevami je opatrný od té doby, co jsem ho zlomyslně nechala ochutnat čisté kakao rozpuštěné ve vodě. To se patlá na perníky a je bez cukru. Taky už dává pozor na horkou čokoládu, nestrká do ní prsty, ale snaží se ukrást vařečku v ní namočenou. Tedy až poté, co se nenápadným vyptáváním ujistí, že je to opravdu čokoláda. Jo, i chlap se časem poučí.
Na jeho obranu musím říct, že moje předvánoční pečící šílenství snáší celkem s nadhledem. Trpělivě kličkuje na chodbě mezi chladnoucími plechy, překračuje mísy plné polotovarů, vyhýbá se na schodech plechovkám s hotovými výtvory. Do talíře slepovaných oříškových zvířátek mi šlápnul jen jednou, naštěstí nebyla ještě politá čokoládou...
Před pár lety jsem zkoušela přejít na modernější pojetí vánoc a místo pečení koupila cukroví u pekaře. Pohoda, cukroví dobré, hezké, rozmanitých druhů. Kuchyň nebyla z jedné strany posypaná vanilkovým cukrem, z druhé poťapaná čokoládou a marmeládou, vypadalo to jako výborné řešení. Jenže to nějak nebylo ono...
Pak mi to došlo. Nejde přeci o to, aby bylo druhů cukroví co nejvíc, co nejhezčích, nejlepších. Vánoční kouzlo je v pečení samotném, v té nejdůležitější přísadě. A tou je naše láska, kterou do každého kousku cukroví každá z nás přidává pro ty, co má ráda.
Proto vždycky bylo a bude nejlepší cukroví to od maminky.
