Božena Klingerová

O dvou lidech na jednom světě

5. 02. 2010 19:52:00
Proč máme rádi příběhy? Přeci proto, abychom se nechali unést z reality do jiných světů, ve kterých nemusíme řešit svoje vlastní starosti. A abychom mohli nahlédnout do cizích životů, do cizích oken, ložnic, obýváků, kuchyní.

Jestli máte tohle nahlížení rádi, tak se zkuste začíst do knížky „PROTIKLADY“, kde společný příběh prožívají on a ona a vyprávějí ho každý ze svého pohledu. Sami autoři knihy, Renata Šindelářová a Milan Prokš, říkají, že je to

společenský román, který mapuje na příběhu dvou hlavních postav obyčejný život nás všech od šedesátých let minulého století až do současnosti.“

Pro ochutnání malé nahlédnutí doprostřed příběhu:

Jozífek

..........................

„Tak si teda na to někoho najdi!”

Cože? Slyšel jsem tehdy dobře? Bude to sice už pár měsíců, ale dodneška, čím dál tím častěji, když se ode mě Maruška večer odtáhne, vzpomenu si na tuhle její větu. Ona se snad zbláznila, jinak to není možný!

Tak si teda na TO... Už jenom ten výraz hodně napovídá o jejím vztahu k... k TOMU. Do prdele, proč i já chodím pořád kolem tý blbý přehřátý kaše, prostě nechce se mnou spát. Spát, souložit, píchat, vymyslete si cokoliv, co jen vás napadne, ona stejně řekne zase to své rezolutní ne. Najdi si na to někoho jinýho... Kurva, jsme snad v románu od Boženy Němcový, aby Marie jako hodná babička rozdávala za odměnu ze svého fěrtochu po zásluze cukrátka? Zlobils, Pepane, nic nebude. TO nebude, roleta jede dolů, zeptejte se příští týden... Ale copak to jde, copak jde nedýchat nebo nejíst? Pochopí už konečně někdo, že když TO chlap nemá denně, tak aspoň obden si to konečně zaslouží? Jak, zaslouží? Už taky blbnu... Za odměnu! Copak se jí za odměnu? Jí se proto, aby se mohlo žít... Zabil jsem snad někoho nebo nenosím domů všechny prachy, o který zavadím? Manžel Jiřky Troudový trčí dennodenně v putyce, domů se připlazí jak postřelenej pytlák, ale pod peřinou? Pod peřinou, když se tam konečně dobelhá, ho čeká TO. Pokaždý, stoprocentně tam najde místo spořádaně spící manželky řádně nažhavenou děvku – protože Jiřina je nymfomanka. Ach jo, má to někdo štěstí. Asi s ním taky zajdu co nejdřív na pivo, schválně ho zliju pár fernetama, aby se nemohl ani postavit na nohy a dorazím místo něho k nim domů. Hupnu rovnou pěkně do vyhřátýho pelíšku, Jiřka se přitočí, slastně zavrní, přimáčkne se ke mně... Na chvilku váhne (ženský prý mají výborný čich, pánové, pozor na to!), ale opravdu jenom na chviličku a pak – pak bude – TO! Kompletní menu, předkrm, hlavní jídlo a přídavek, nakonec určitě i dezert. To by měl pan doktor Plzák radost. A co teprve já!

Ne, takhle přece nemůžu uvažovat, i když ta představa s Jiřkou pod jednou dekou... Hm... Ale musím se přes to přenést. Vážně si nejsem vědom ničeho, co by Marušku opravňovalo k věčnému odmítání. Třeba to ani nemyslí nijak zle, jenže kdo se v tom má vyznat? Kdo to má vydržet se zdravým rozumem?

...........................

Maruška

............................

Nesnáším ty věčné debaty o sexu! „Bude dneska něco, nebo si o tom mám nechat zase jenom zdát?“ Milování přeci musí vycházet ze srdce, Pepo, takže pokud to takhle neumíš, nech si radši zdát.

Zašla jsem pro radu ke švagrové Pavlíně, která se vdávala ve stejný den jako já, má téměř stejně staré děti a také manžela z téhož rodu (chápej „a tudíž s podobnými dědičnými dispozicemi”).

„Co bys chtěla, prosím tě, po tolika letech? Každej vztah prochází jednou za čas krizí. Nech to být a ono to samo odezní, uvidíš. Máte teď spoustu starostí s barákem a s dětma, ale bude zase líp.”

„A co do té doby?”

„No, určitě byste se měli občas milovat. Jo, holka, bez tréninku se žádný tělesný výkon neobejde.“ Švagrová se zasmála.

Jenomže čím víc se do toho nutím, tím míň se mi chce příště. Pepča o tom samozřejmě neví. Nechci mu to říkat. Taky jak? „Pepane, víš, že mi přijde surový, že se uděláš, v klídku usneš a zatímco sladce spinkáš, já brečím v koupelně?” Nebo: „Pepánku, víš, já sex nepotřebuju, protože se u něj nedokážu uvolnit a potom mi to celé připadá jako vyšetření u doktora.” Přežil by normální chlap něco takového? Pokládal by to za můj kolaps nebo za svůj? Pochopil by, že to celé souvisí s psychikou?

Chlapi zatracený! Mají to úplně jinak. Pro ně je sex impulsivní. Spatří ženu ohýbající se pro kbelík a obrysy její zadnice je vzruší. Chtějí to hned. Žena ale vnímá tisíc podnětů kolem sebe, do její momentální nálady se odráží, jaký měla den, kdo ji naštval, kolik udělala práce a jestli ji ta činnost bavila nebo otravovala. Vysvětlovala jsem to Pepovi už tolikrát, ale nechápe to, myslí si, že se jen vymlouvám. A taky že nejsem normální, když se nechovám vyzývavě jako ta jejich úžasná Jiřina.

Ach jo. Vadí mi, že se kvůli tomu hádáme. Vyhýbáme se jeden druhému. A dokonce i v tom úplně nejlepším rozpoložení jako by mezi námi cosi překáželo. Nevyřešený problém! Jako minule: Pepa vylézá z vany, srazí stehna k sobě a zapiští vysokým hlasem: „Maru, nedáš mi taky trochu krému? Stejně jsem už teď napůl Pepina Škvorová.” Ten vyčítavý podtext se mi vpíjí pod kůži: Muž bez sexu není muž.

„No tak si ho vyhoň, ať jsi zase chlap!“

Za humorem se skrývají štiplavé bodce plné jedu.

Může za to opravdu jen sex? Nejspíš ne, každopádně důležitý je výsledek - u nás jasně negativní. Žijeme spolu, hospodaříme, vybíráme nábytek do baráku, vychováváme děti, ale už si ani nepamatuju, kdy jsme se byli naposledy bavit. Od doby, co jsme začali stavět, jsme vyrazili snad dvakrát do společnosti. Dřív jsme chodili pravidelně. Teď nemáme ani čas, ani náladu.

.......................

Chcete znát celý příběh? Tahle knížka asi ještě není k dostání v každém knihkupectví, ale dá se jednoduše objednat ze stránek

www.protiklady.cz

Mě se četla moc dobře, třeba udělá radost i někomu dalšímu z vás.

Autor: Božena Klingerová | karma: 9.62 | přečteno: 2328 ×
Poslední články autora