Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cestování v Anglii – hlavně nebrat dálnice

1. 09. 2011 16:48:00
Kdo si myslí, že jezdit po naší D1 je za trest, ať si to zkusí po anglických dálnicích. Vyjet na jejich M6 nedoporučuji bez dostatečné zásoby svaté trpělivosti a optimismu. Obojí mě chvílemi při mé letošní cestě opouštělo.

Začalo to celkem nevinně, jako vždycky dobrým nápadem. Mým.

Do Birminghamu se letadlem dá v létě dostat jedině oklikou, s přestupem a za cenu kolem 20 tisíc – na to jsem přeci jenom trošku šetřílek. Nejblíž je na jihu menší letiště Bristol, na severu velké u Manchesteru. Letiště Bristol máme vyzkoušené, ale odlet v poledne se mi tentokrát moc nehodil.

Na Bristol vede M5, ta vypadá obvykle takhle:

M5_bristol.JPG

Že to může být nahoru do Manchesteru po M6 ještě horší, mě ani ve snu nenapadlo. Bylo.

Na první pohled se ale zdálo, že není špatný nápad přiletět do Bristolu, to je odpolední let, a vrátit se večerním letem z Manchesteru. Z Birminghamu jezdí vlaky i autobusy až na letiště Manchester, ceny jízdenek celkem v pohodě, dcerunka Verunka ušetří cestu se mnou 80 mil tam a dalších 80 zpátky, nenašly jsme žádné proti.

Cestou pro mne do Bristolu mi Verča volala, že se zdrží, protože je někde na dálnici bouračka. Nevadí, počkám. U kafe jsem si libovala, jak jsem to dobře vymyslela, aby chudák dítě nemuselo za týden na tuhle šílenou dálnici znovu.

Dovolenou jsme si spolu a s koníkama krásně užily. v Anglii bylo letos na přelomu července a srpna léto, právě ten náš týden. Trochu odpočívání, trochu holčičího povídání, průzkum výprodejových krámků. Další drezurní finále a další Verčina trofej.

Luca_a_Verca.JPG

Ale každá dovolená končí, nastal čas návratu do reality všedních dnů.

V Birmingamu je autobusové i vlakové nádraží v centru města. Dojet tam jsme s Verčiným autíčkem a navigací zvládly v pohodě, přežily i mírně šílené parkoviště.

parkoviste.JPG

Na autobusáku byly včas a v dobré náladě. Pravda, moje hodná dcera trošku trpěla výčitkami svědomí, že mě opustí u autobusu a neposadí svoji starou matku přímo do letadla. Trošku ji uklidnilo, že nejedu vlakem, to bych musela přestupovat. Autobus jede přímo, to se nedá nezvládnout.

Pak to začalo být špatně. Čas odjezdu se blížil, autobus nikde. Na informacích sdělení, že je na dálnici havárka a přijede pozdě, nejméně o 45 minut. Ale moji jízdenku ochotně změnili na jiný spoj, co vyjížděl přímo z Birminghamu, já se nalodila, zamávala a autobus vyjel směr Manchester. Na M6. Tam se zastavil. V neskutečném dopravním kolapsu popojížděl šnečím tempem. Třeba se to rozjede, až budeme kousek za městem, chlácholila jsem zárodek paniky líhnoucí se mi někde v koutku mysli. Nikde žádný karambol, žádná stavba, dopravní omezení, to přeci není možné, že se dálnice jen tak zastaví.

Asi jo. Pravý anglický traffic jam nemá zjevnou příčinu.

Šofér neztrácel humor. Chvílemi navrhoval, jestli nechceme jít pěšky, že to bude rychlejší, průběžně komentoval okolní provoz, povídal si s cestujícími, co mu rozuměli. Já se svojí ne úplně dobrou angličtinou radši mlčela.

ridic.JPG

Po dvou hodinách plížení, když jsme pořád trčeli tak ve třetině cesty, ho dobrá nálada začínala opouštět. Věděl, že moje éro letí nejdřív a prohlásil, že mi asi uletí a že jsem měla jet vlakem.

To už jsem pochopila i bez něj. Pomalu mi docházelo, že jsem v průšvihu: za 2 hodiny mi zavřou odbavení, touhle rychlostí se to stihnout zkrátka nedá. Na letišti jsem měla být už teď. Na letišti, které jsem navíc nikdy neviděla jinak, než na googlové mapě.

Chlapi se ale neradi vzdávají. Po další hodině utrpení se dálnice začala pomalu hýbat. Asi toho už měla taky dost. Šofér mrknul na hodinky a nastavil režim: uvidíme, kdo z koho. S přesností profesionálního kaskadéra tu bednu nacpal do každé vzniklé skulinky a získával drahocenné vteřiny. Stihnul to, u letiště zastavil na poslední chvíli, bez dalšího zdržování vyházel kufry ostatních cestujících (můj byl až vzadu) a popřál mi hodně štěstí. Díky.

Po čtyřech hodinách strávených v autobusu jsem stála v neznámé letištní hale, bylo mi horko, příšerně se mi chtělo čůrat, měla jsem žízeň a čtvrt hodiny na to, dostat se ke správné přepážce k odbavení. A neměla sebemenší tušení kudy kam. Na mrňavé informační tabuli jsem rozluštila jediný let do Prahy z terminálu 3 a vsadila všechno na jednu kartu - že je to ten můj. Cesta doslova přes hory a doly, podle informačních šipek a rad každého, koho jsem potkala, po schodech nahoru, přes halu, výtahem dolu, další hala, ven z budovy, chodník, průchod, dovnitř druhé budovy, další hala, schody nahoru, pasová kontrola, přes halu...celou dobu v duchu děkuju kamarádce za dárek k narozeninám v podobě značkového kufru, co má kolečka jako závodní auto a dá se s ním v pohodě běžet. I přes celé letiště.

Slečna u přepážky, před kterou úplně vyřízená brzdím v okamžiku, kdy už skládá papíry a balí, na mě koukne a praví: jdete pozdě, musíte si pospíšit. To by mě nenapadlo, co asi tak dělám? Hlavně, že mě nahlásila k odletu, konečně jsem zachráněná. Můžu na záchod. Než vyhodím zbytek životu nebezpečné coly před bezpečnostní kontrolou, můžu se ještě napít (to jsem si před návštěvou toalety netroufla). Pak už se jenom zout a projít rentgenem a pohodlně se usadit v letadle. Za další dvě hodinky jsem doma, hurá!

z_era.JPG

Nejlepší muž mého života mě na Ruzyni vítá slovy: seš cvok, jednou ti to už opravdu uletí :)

Autor: Božena Klingerová | čtvrtek 1.9.2011 16:48 | karma článku: 22.48 | přečteno: 5921x

Další články blogera

Božena Klingerová

Změna času? pěkná p... hloupost

Mně osobně je změna času šumák, ať vstanu kdy chci, probouzím se stejně až kolem deváté...

27.3.2015 v 22:42 | Karma článku: 27.87 | Přečteno: 911 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 105 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 4.30 | Přečteno: 76 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 8.90 | Přečteno: 212 | Diskuse

Klára Hájek Velinská

Pohoda a relax v krásných saunách

Tyto lázně a sauny jsme navštívili náhodou při cestě naším karavanem z Erdingu. Měli jsme den volna a rozhodli se nepospíchat domů a prodloužit si tak náš saunovací výjezd poznáním dalších termálních lázní.

18.9.2017 v 13:58 | Karma článku: 5.81 | Přečteno: 277 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Vzpomínky na Afriku

Seděl jsem na plážovém baru a uslyšel ruštinu. Což ještě neznamenalo, že by ten turista musel být z Ruska. A právě to mě zajímalo. Do Egypta se přece přímo z Ruska nelétá.

18.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.78 | Přečteno: 581 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3355

Jen si občas nemám s kým povídat....

Seznam rubrik

Oblíbené knihy

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.