Drobné strasti nejen kočičí

Dnešní ráno nezačalo úplně optimisticky. Zima se nerada vzdává svojí vlády (ostatně kdo by rád a dobrovolně opouštěl získané pozice...), v noci vyhrála a nasypala nám pár centimetrů sněhu. To by nebyl až takový problém, kdyby se do toho nepřimotala jistá dávka škodolibosti.

snehulakja

Opatrně ťapkám v kramflíčkách na parkoviště. Připadám si jako náš kocour, ten se z polo-domácího transformoval na plně-domácího jedné zimy, kdy ho přestalo bavit namáčet si tlapky do toho bílého studeného - pak nám už ale na jaře odmítal uvěřit, že sníh zmizel a ven jsme ho víckrát nedostali. Dávám mu za pravdu, fakt to studí, jenže kvůli pár krokům k autu si zimní boty nevezmu, za kopcem tuším jaro!

Další droboučké rozladění mě zasáhlo jen jsem otevřela dveře auta. Nejdřív ty zadní, stačí špatně shrábnutý sníh z hrany střechy a lavina je uvnitř - jenže smetáček taky a holou rukou se mi do toho moc nechce. Neva. U řidiče už si dávám pozor, budu sedět v suchu. Ale periferní vidění mě upozorňuje, že něco není úplně v pořádku - jasně, nějaký nezodpovědný jedinec (asi já...) nedovřel večer okénko u spolujezdce. Čalounění dveří a půl sedačky je pod sněhovým příkrovem. Strategie je jednoznačná, nejdřív musím zavřít to okno, pak zvenčí odsněžit dveře a teprve potom je otevřít a vymést sníh zpátky kam patří. Okno s elektrickým ovládáním, takže zapnout klíček, jinak nefunguje. Jednou nohou už zase venku z auta mi v tu chvíli dochází, že jsem taky zapomněla vypnout stěrače. Ty se zapnutím klíčku probudily a všechen sníh z předního skla mi okamžitě hodily do klína a na podlahu. Tak nebudu sedět v suchu J Zbavuju autíčko sněhu jak to jde nejlíp a směju se, vím, že zima už to má spočítané, ať zlobí jak chce.

Pořád na tom nejsem tak zle, jako kolega řidič, co jsem ho před pár lety potkala. Klasická zimní kalamita, v každém kopci šprajcnuté kamiony, dostat se od Turnova do Liberce problém. Jediná - i když trochu šílená - volba byla vzít to z Hodkovic přes Záskalí a tak objet tu zácpu na R10. Je to sázka do loterie, kopec je to slušný, jinak by se na něm nejezdily závody do vrchu. Na druhou stranu pravděpodobnost, že tudy pojede kamion, je nulová. Chce to se správně rozjet a pak už jen tiše doufat, že to vyjde až nahoru, i v té vrstvě nepluhovaného sněhu. Asi ve třetině kopce stálo u kraje auto, co mu to nevyšlo. Zadní dveře kufru otevřené, vedle připojeného vozíku za autem šofér. V ruce lopatu a tou lopatou do kufru auta přehazoval uhlí naložené původně na vozíku J Věřím, že to byla jediná možnost, jak se odtamtud dostat, pokud zavrhnul variantu - počkat do jara...

Jednu jistotu máme - vždycky může být hůř J