Tančící dům – co bylo o 50 let dříve, než byl postaven

Původně stál na rohu Jiráskova náměstí a Rašínova nábřeží jiný dům. A v něm žili lidé, až do 14.února 1945. Znám jen zlomek událostí toho osudného dne, jen jeden příběh.

Kdo byli ostatní obyvatelé nevím, ale v horním patře bydlela Milena, s dětmi  a manželem. Mladá maminka, které tenkrát bylo 23 let.

Rodiče jí zemřeli když byla ještě malá, vyrůstala u prarodičů. Vdala se hodně mladá. Narodily se jim krátce po sobě čtyři děti a ona měla pocit, že konečně od života dostává jen to nejhezčí,  přesto, že byla válka.

Pak přišel 14.únor 1945 a nešťastné bombardování Prahy. Nikdo dodnes nevysvětlil, co se vlastně tehdy stalo a proč část amerických bombardérů nalétla nad Prahu, místo nad Drážďany, je jen spousta dohadů. Pražané americká letadla viděli, ale nikdo nečeklal nebezpečí. Lidé stáli na nábřeží a letadlům mávali. Když se konečně rozezněly poplachové sirény, nebylo už moc času na záchranu.

V té době byla Milena doma s dětmi, sama. Mimo nejstaršího syna, toho si vzala na pár dní k sobě na venkov její sestra. Když spustil letecký poplach, Milena věděla, co dělat. Byla to situace, kterou znala, poplach zažila vícekrát - všechno bylo nachystané. Oblékla rychle děti, nechala je zatím v dětském pokoji a sama běžela na druhou stranu bytu do komory pro připravená zavazadla, co brala sebou do protileteckého krytu. V tom okamžiku spadla puma na jejich dům.... Roh domu, kde byl dětský pokoj, dostal přímý zásah a zbyly z něho jen trosky.

Milenu, která zůstala v méně poškozené části budovy, záchranáři vyprostili. Děti v dětském pokoji, dva chlapci a holčička, ještě miminko, neměli nejmenší šanci přežít.

Ani ve snu si nedokážu představit tu hrůzu, co následovala. Ale jestli na někoho platí úsloví - co tě nezabije, to tě posílí - tak na Milenu určitě. Dokázala znovu začít žít. Manželství skončilo rozvodem. Ona se synem, který přežil díky tetě, se odstěhovala z Prahy. Zůstalo jí podlomené zdraví, ale neuvěřitelná životní síla. Po pár letech se znovu vdala a narodil se ji další syn, začala věřit v budoucnost.

Jen když byl na místě vybombardovaného domu postaven nový, Tančící dům, nedokázala se s tím smířit. Z jejího pohledu ta budova nebyla architektonicky zvláštní, moderní. Z pohledu mámy, které na tom místě zemřely děti, to byl výsměch jejich památce. Kdyby tam stálo cokoliv jiného, nevadilo by to, ale pochopit, že cosi tančí na hrobě těch, co tam zahynuli, to se nedá.

Přesto život pokračuje, staré rány přestávají bolet, i když do nich někdo nasype sůl...

K některým lidem je ale osud nepřívětivý až neuvěřitelně, nespravedlivě.

Pár let po válce se zase Milenin život zdál v pořádku. Práce, rodina, hezký byt.

Pak se ale začalo všechno kazit. Starší syn se odstěhoval, vídala málo jeho i vnučky. Muž onemocněl, ještě poměrně mladý zemřel, zůstala sama.

Nebylo všechno jen špatně. Mladší syn se oženil, narodila se další vnučka a Milena měla konečně nablízku holčičku, kterou mohla opatrovat a rozmazlovat místo té své, co jí osud vzal. To už odcházela do důchodu, jenže odpočívat neuměla. Pracovala dál, dokud jí to doktoři po - myslím třetím - infarktu nezakázali. Pak už jen babičkovala, na plný úvazek :)

Jenže další neštěstí nebylo daleko - starší syn utrpěl úraz hlavy a skončil v ústavu, bez kontaktu s realitou. Už ho nikdy neviděla. I kdyby si troufla cestovat pár set kilometrů, nesnesla by pohled na bezmocnou bytost, která jí nepozná, neměla sílu takhle přijít o další dítě..

Není toho nikdy dost na jednu křehkou starou paní. Mladší syn nedlouho potom také přišel k vážnému úrazu. Po necelém roce po úrazu - v 48-mi letech - zemřel.

Přežila i tuhle ránu, i když v tu chvíli si přála odejít za ním. Tíhu světa dokázala nést dál ještě dalších dlouhých 5 let. Během nich se stále víc ozývalo nemocné srdíčko, přesto jí nezdolná životní síla pomohla vyléčit i zlomenou ruku a zůstat soběstačnou.

Před rokem nás opustila, svých 86-tých narozenin se nedožila. Kdykoliv si na ní vzpomenu, slyším její slova, ze kterých bolí všechen smutek světa:

„Pět dětí jsem přivedla na svět a dneska tu není nikdo, kdo by mi řekl - mami......"