Nemám ráda zimu. Už aby bylo jaro. Aspoň.

Novinové zprávy otočily o 180 stupňů, místo globálního oteplování nás prý čeká pár studených let. Což mě vůbec netěší, jsouc tvor zatvrzele teplomilný.

JARO

Onehdá – je to už pár let  - jsme se s kamarádkou potkaly u šatny před sálem, ve kterém právě začínala jakási podniková konference . Bylo to tak zvané „výjezdní zasedání“ a zmíněný sál se nacházel uvnitř kulturního domu jedné horské vísky, v té předvánoční době romanticky zaváté sněhem. Já se snažila do tašky nacpat všechny svoje šály, rukavice, čepice a svetry, co jsem si na nebezpečnou výpravu pro jistotu nabalila sebou. Co kdyby autobus cestou uvíznul v závěji, píchnul, nebo mu zamrzla nafta, přepadli ho vlci, lední medvědi, ufouni. Kamarádka, po chvíli váhání, ze společenské kabelky vyndala svůj zachraňovací prvek - plechovku olejovek. Protože vydat se na noc do hor bez potravy je opravdu nebezpečné, co kdyby autobus cestou uvíznul….

Nejdřív jsme chvíli obě smíchy brečely, pak nám ale došlo, že jsme vlastně skvělý tým pro přežití případné katastrofy na zpáteční cestě: moje zimní výbava eliminuje nebezpečí, že zmrzneme, její zásoby nás ochrání před jistou smrtí hladem. Stačilo jen sehnat parťáka, který přidal zašitou láhev rumu a byli jsme komplet.

Že je můj negativní přístup k zimě správný se přesvědčuji každé další ráno. Nejdřív přebrodit nasolenou břečkou na parkoviště, pak vyhrabat auto z hromady sněhu a ledu a zmrzlá a zmáchaná vyrazit na silnice, připomínající víc kluziště, než komunikace pro motorová vozidla. Tohle přeci nemůže nikoho bavit.

Mě to teda nebaví. Já si i v největších vedrech beru sebou aspoň slaboučký svetýrek, pokud opouštím bezpečí domova na dobu delší než krátkou. Občas mám pocit, že funguju na sluneční baterie. Jsou i tací jedinci v mém okolí, co sem tam škodolibě utrousí, že hadi v chladnu taky nefungují a tváří se, jakoby v tom viděli souvislost. Ale to je jen zúžený pohled na svět, na sluníčku se přeci rády vyhřívají i kočky, že jo. Je fakt, že i teď, uprostřed února, pořád ještě závdím medvědům zimní spánek.

Jakmile se sluníčko vydává na cestu zpátky od obratníku Kozoroha k našemu Rakovi, úměrně s jeho poutí se zlepšuje i moje nálada. Začíná odpočítávání vlády zimního království. Neodvratně se blíží čas, kdy už zase místo péřové bundy a šněrovacích bot bude stačit sako a sandálky, místo topení si v autě budeme zapínat klimatizaci a grog vyměníme za campari s ledem. Už se dočkám!