Kdo si myslí, že jezdit po naší D1 je za trest, ať si to zkusí po anglických dálnicích. Vyjet na jejich M6 nedoporučuji bez dostatečné zásoby svaté trpělivosti a optimismu. Obojí mě chvílemi při mé letošní cestě opouštělo.
Začalo to celkem nevinně, jako vždycky dobrým nápadem. Mým.
Do Birminghamu se letadlem dá v létě dostat jedině oklikou, s přestupem a za cenu kolem 20 tisíc – na to jsem přeci jenom trošku šetřílek. Nejblíž je na jihu menší letiště Bristol, na severu velké u Manchesteru. Letiště Bristol máme vyzkoušené, ale odlet v poledne se mi tentokrát moc nehodil.
Na Bristol vede M5, ta vypadá obvykle takhle:
Že to může být nahoru do Manchesteru po M6 ještě horší, mě ani ve snu nenapadlo. Bylo.
Na první pohled se ale zdálo, že není špatný nápad přiletět do Bristolu, to je odpolední let, a vrátit se večerním letem z Manchesteru. Z Birminghamu jezdí vlaky i autobusy až na letiště Manchester, ceny jízdenek celkem v pohodě, dcerunka Verunka ušetří cestu se mnou 80 mil tam a dalších 80 zpátky, nenašly jsme žádné proti.
Cestou pro mne do Bristolu mi Verča volala, že se zdrží, protože je někde na dálnici bouračka. Nevadí, počkám. U kafe jsem si libovala, jak jsem to dobře vymyslela, aby chudák dítě nemuselo za týden na tuhle šílenou dálnici znovu.
Dovolenou jsme si spolu a s koníkama krásně užily. v Anglii bylo letos na přelomu července a srpna léto, právě ten náš týden. Trochu odpočívání, trochu holčičího povídání, průzkum výprodejových krámků. Další drezurní finále a další Verčina trofej.
Ale každá dovolená končí, nastal čas návratu do reality všedních dnů.
V Birmingamu je autobusové i vlakové nádraží v centru města. Dojet tam jsme s Verčiným autíčkem a navigací zvládly v pohodě, přežily i mírně šílené parkoviště.
Na autobusáku byly včas a v dobré náladě. Pravda, moje hodná dcera trošku trpěla výčitkami svědomí, že mě opustí u autobusu a neposadí svoji starou matku přímo do letadla. Trošku ji uklidnilo, že nejedu vlakem, to bych musela přestupovat. Autobus jede přímo, to se nedá nezvládnout.
Pak to začalo být špatně. Čas odjezdu se blížil, autobus nikde. Na informacích sdělení, že je na dálnici havárka a přijede pozdě, nejméně o 45 minut. Ale moji jízdenku ochotně změnili na jiný spoj, co vyjížděl přímo z Birminghamu, já se nalodila, zamávala a autobus vyjel směr Manchester. Na M6. Tam se zastavil. V neskutečném dopravním kolapsu popojížděl šnečím tempem. Třeba se to rozjede, až budeme kousek za městem, chlácholila jsem zárodek paniky líhnoucí se mi někde v koutku mysli. Nikde žádný karambol, žádná stavba, dopravní omezení, to přeci není možné, že se dálnice jen tak zastaví.
Asi jo. Pravý anglický traffic jam nemá zjevnou příčinu.
Šofér neztrácel humor. Chvílemi navrhoval, jestli nechceme jít pěšky, že to bude rychlejší, průběžně komentoval okolní provoz, povídal si s cestujícími, co mu rozuměli. Já se svojí ne úplně dobrou angličtinou radši mlčela.
Po dvou hodinách plížení, když jsme pořád trčeli tak ve třetině cesty, ho dobrá nálada začínala opouštět. Věděl, že moje éro letí nejdřív a prohlásil, že mi asi uletí a že jsem měla jet vlakem.
To už jsem pochopila i bez něj. Pomalu mi docházelo, že jsem v průšvihu: za 2 hodiny mi zavřou odbavení, touhle rychlostí se to stihnout zkrátka nedá. Na letišti jsem měla být už teď. Na letišti, které jsem navíc nikdy neviděla jinak, než na googlové mapě.
Chlapi se ale neradi vzdávají. Po další hodině utrpení se dálnice začala pomalu hýbat. Asi toho už měla taky dost. Šofér mrknul na hodinky a nastavil režim: uvidíme, kdo z koho. S přesností profesionálního kaskadéra tu bednu nacpal do každé vzniklé skulinky a získával drahocenné vteřiny. Stihnul to, u letiště zastavil na poslední chvíli, bez dalšího zdržování vyházel kufry ostatních cestujících (můj byl až vzadu) a popřál mi hodně štěstí. Díky.
Po čtyřech hodinách strávených v autobusu jsem stála v neznámé letištní hale, bylo mi horko, příšerně se mi chtělo čůrat, měla jsem žízeň a čtvrt hodiny na to, dostat se ke správné přepážce k odbavení. A neměla sebemenší tušení kudy kam. Na mrňavé informační tabuli jsem rozluštila jediný let do Prahy z terminálu 3 a vsadila všechno na jednu kartu - že je to ten můj. Cesta doslova přes hory a doly, podle informačních šipek a rad každého, koho jsem potkala, po schodech nahoru, přes halu, výtahem dolu, další hala, ven z budovy, chodník, průchod, dovnitř druhé budovy, další hala, schody nahoru, pasová kontrola, přes halu…celou dobu v duchu děkuju kamarádce za dárek k narozeninám v podobě značkového kufru, co má kolečka jako závodní auto a dá se s ním v pohodě běžet. I přes celé letiště.
Slečna u přepážky, před kterou úplně vyřízená brzdím v okamžiku, kdy už skládá papíry a balí, na mě koukne a praví: jdete pozdě, musíte si pospíšit. To by mě nenapadlo, co asi tak dělám? Hlavně, že mě nahlásila k odletu, konečně jsem zachráněná. Můžu na záchod. Než vyhodím zbytek životu nebezpečné coly před bezpečnostní kontrolou, můžu se ještě napít (to jsem si před návštěvou toalety netroufla). Pak už se jenom zout a projít rentgenem a pohodlně se usadit v letadle. Za další dvě hodinky jsem doma, hurá!
Nejlepší muž mého života mě na Ruzyni vítá slovy: seš cvok, jednou ti to už opravdu uletí :)
