Auta mého života – občas pěkné potvory

S většinou aut, která jsem v životě potkala, se mi podařilo skamarádit. Ale sem-tam se našla i škodolibá potvora, co mě neměla ráda.

Trvám na tom, že auto není jen obyčejná hromada plechu a plastů. Každé má svůj charakter a duši. Možná za to přesvědčení můžou moji rodiče - už jako mimino jsem místo ukolébavky poslouchala vrčení motoru.

Když jsem se narodila, táta měl práci v zahraničí a vrátil se až když mi byly 3 měsíce. Jezdil tenkrát „zajížděčky" s autobusem. Starý RTO měl motor vedle řidiče a na něm odkládací košík. Večer mě maminka nakrmila, zabalila do peřinky a položila do toho koše. Táta se vydal na noční trasu a vozil si mě - mimino sebou, aby si vynahradil ty zameškané měsíce. Prý to všechno fungovalo, spala jsem, dokud běžel motor. Když se za pár hodin vracel, nesměl motor vypnout dřív, než si mě maminka vyzvedla, jinak nastal řev J

Dneska by z toho pracovnice sociálky pravděpodobně dostaly infarkt J

Mám ráda motory. Benzín voní. Auto je kamarád. Většinou....

Jedno z aut, se kterými jsem měla co do činění, bylo staré Audi 100. Od první chvíle jsme si nepadli do oka - já ho měla za zbytečně velkou „bednu" a ono to poznalo. A škodilo. Dělalo mi naschvály odjakživa. Začalo to, když jsem byla vyslána pro zapalovací svíčky. Poté, co jsem se hrdě vrátila se čtyřmi kousky, chlapi si lehce ťukali na čelo a z pod kapoty Audiny se na mě pobaveně šklebil pětiválec! Ale i přesto jsem s ním občas někam musela jet a většinou to nedopadlo dobře.

Jedna cesta začala nešťastně už den předem. Chystala jsem se ke kamarádce, pár set kilometrů a rodinná rada rozhodla, že bude lepší, když nepojedu svým malým Golfem I. Uznala jsem, že velké auto je pro mě i děti bezpečnější, vzala Audinu a zamířila k benzínce. Nádrž to mělo přiměřenou spotřebě, tankovala jsem „plnou" a věděla, že to bude přes 40 litrů - nepamatuju přesně. Znáte to - stojíte u stojanu a začíná se o vás lehce pokoušet mdloba z naskakujících litrů a korun. A říkáte si - to snad není možné, ten benzín musí někde téct spodem ven. Pak mi to nedalo, nenápadně se sklonila a nahlídla pod auto.... V tom okamžiku moc nechybělo, abych tam upadla, na zemi se spokojeně zvětšovala benzínová louže.

První šok přešel, musela jsem honem najít díru - no, chybička se vloudila. Tohle auto mělo pod zadní sedačkou ještě jeden, servisní, uzávěr od nádrže. Ten nebyl pořádně dotažený. Jenže na to nikdo nepřišel, protože žádný blázen - mimo mě - netankoval plnou nádrž. Je fakt, že sedačka byla perfektně vyčištěná, ale přiznávám, že zapálit cigáro jsem si po cestě domů netroufla J

Jenže to byl teprve začátek. Druhý den jsem naložila holčičky a vyrazila směr Rozvadov. Už před Prahou začínal motor stávkovat, pocukávat. Zhoršovalo se to, až nakonec moje odhodlání vzalo za své a na Jižní spojce jsem to otočila zpátky domů. To už motor chcípal úplně a pravidelně. Chtělo to pár minut počkat, pak natočit a popojet. Intervaly se zkracovaly... těch asi 100km zpátky domů nám trvalo celé odpoledne. Hlavní bylo vždycky se dostat přes kopeček, pak setrvačností kam to šlo, počkat, nastartovat = x1000 J Doškubaly jsme se domů hladové, utahané, načichlé benzínem, ale ve zdraví. Nakonec se na výlet přece jenom podíval Golfíček.

Další pokus o smír s Audinou nastal jednoho krásného Silvestra. Dopoledne najednou zazvonil telefon, zoufale volal můj nejmladší bráška, že právě ukecal opušťák z vojny, ale nemá se jak dostat domů. Co mi zbývalo, než ho zachránit, vydala jsem se pár kilometrů za Hradec Králové. Naložila vojáčka i s kamarádem a rychle domů. To už se stmívalo. Kousek za Hradcem z ničeho nic zhasla světla, zkrátka najednou, bez varování, jedu do tmy. Zkoušeli jsme najít vadnou pojistku, rozmontovat přepínač - nic. Ono taky s pilníčkem na nehty se elektrika v autě spravuje ne úplně dobře, jiné nářadí nebylo J Sehnat na Silvestra navečer střízlivého automechanika, to je možná nápad na dobrou bojovku, v praxi neproveditelné. Začínalo přituhovat, na řadu přišlo nouzové řešení: ze všech světel fungovala jen světelná houkačka, tj. dálkové, když se podržela páčka přepínače. Že já jsem po pár kilometrech měla křeč v ruce, to bylo to nejmenší. Chudáci protijedoucí auta (moc jich naštěstí nebylo) nejdřív zuřivě mrkala, pak zastavovala. Jenže jsem si mohla vybrat - buď já, nebo oni. Já taky nic neviděla, když jsem ty 100-watové dálkovoé halogenky zhasla J To bylo dalších drsných 100 km domů s Audi.

Pak už jsem do toho auta sedla jen na kratší trasy a pravidelně se vracela s aspoň drobnou závadičkou (naprasklý výfuk, píchlé kolo, nefungující stěrače, .... A poslouchala vzteklé komentáře majitele - mého tehdejšího muže: „Doteď tomu nic nebylo! Co s tím autem sakra pořád děláš?????"

No nic, jenom jsme se neměli rádi J