Spillers Trailblazers Championship Finals, den druhý

Druhý den v anglickém Stoneleigh Park, na celo-anglickém finále amatérských drezurních jezdců. Včera jsme přijeli, dneska začínají soutěže.

Luca a Verunka Je úterý ráno a všechno vypuklo naplno. Verča už je ve stáji - uklidit, nakrmit, doplnit vodu. Bez úrazu se mi daří seškrábat se z patra - dolů to jde vždycky hůř, kdo lezl po stromech, ten to zná. Potřebuju kafe, po pár minutách je ale voda pořád studená. Až teď mě napadlo zkontrolovat vařič - no jo, došel plyn. Není čas to řešit, kafe si koupím po cestě ke stájím. Včera přijela převážná většina účastníků, odhadem pár stovek lidí, přesto stánky s občerstvením otevírají až dnes. Ale během dne pořadatelé dokonce i opravili uzavřenou umývárnu nejblíž nás, zázemí tady už funguje.

Teď nás čeká závažný úkol: učesat koně. Hříva se musí zaplést do malých copánků a ty pak smotat do hezkých bobečků, zagumičkovat a pro jistotu zašít režnou nití. Další hodinu trávím přesvědčováním Lucy, že musí být nejkrásnější kůň a nemá šanci nám to rozmluvit. Držím mu hlavu, do huby cpu kousky sena a slibuju bonbón, když nebude škodit. Po půl hodině to konečně vzdává, opírá si hlavu o mě (ještě že mám za zády dvířka stáje) a rezignovaně trpí, zatímco Verča, stojící vedle na kbelíku, se snaží domotat poslední bobánky a nepřišít je Lucovi ke kůži. Držím jí palce, kdyby se netrefila, asi by nás - jinak hodný - koníček v tom mrňavém stání pěkně nakopal.

V Anglii koně dostávají místo kostky cukru Polo bonbóny. Jsou podobné našim BESIPkám, jako Lipo, jen jsou mentolové. Nechápu to, ale koním chutnají. Luca si okamžitě pamatuje, ve které kapse je člověk schovává a při každé příležitosti se snaží je ukrást a sežrat, i s obalem. Kdyby to nešlo jinak, tak klidně i s tou kapsou...

Pak už jen osedlat Lucu, Verča převléknout do svátečního jezdeckého a přípravy končí. Tedy to si myslím já. Následuje stretching. S údivem sleduju Verču, jak zvedá Lucovi přední nohu a za kopyto ji vytahuje dopředu. Zjevně se mu protahování líbí, opírá se proti. Jen čekám, kdo dřív upadne na zadek, kdyby to Luca přehnal a Verča ho neudržela. Dopadlo to dobře (oba mají cvik), Verčiny bílé rajtky i kůň zůstali bez úhony.

První semifinále vyšlo perfektně, postup ze třetího místa do finále je jistý, máme radost všichni! Druhá kategorie o pár hodin později byla náročnější, navíc i přes amatérský status soutěže plná profíků. Ptám se: „jak je poznáš?" a jsem poučena, že podle přílby - všichni amatéři mají povinnou přílbu s tříbodovým upínáním, profíci ji mají jen nasazenou, bez řemínků, jako klobouk. Žádná spravedlnost to není, z této rozjížďky Verča nepostupuje, ale to se čekalo, takže žádné velké zklamání, jedno finále stačí.

Soutěžení jsme si užili, teď je na řadě zase práce. Jsem statečná a nabízím, že půjdu s Lucou na louku, aby mohla Verča v klidu uklidit stájový box. Vzít na procházku koně je skoro jako jít se projít se psem, jen se mu člověk nesmí motat pod kopyta, to zvládnu. Dostávám od dcery pokyny: „Luca tě na louku dovede (tak ne já jeho?), jen dávej pozor a za žádnou cenu nepouštěj vodítko". Nemusíme daleko, tráva je hned přes cestu, jenže dle názoru koně to není ta správná, vláčí mě přes pole. Když už zastaví, tak nejlepší soustíčko je pochopitelně pod mojí botou, nebo za ohradou toho několikahektarového pozemku. Kůň má větší hlavu, moc se s ním nehádám, má svůj rozum. Zpátky do stáje to jde hůř, utrhnout ho od pastvy není jednoduché - on ví, že na něj nemám. Po chvíli přemlouvání a přetahování vyhrávám a jdeme domů, sledováni pobavenými pohledy okolních „pastevců".

Večer se vydáváme do společnosti. To znamená: do jedné ze dvou zdejších restaurací, mají i disco, takže uvnitř je pěkný rambajs. Máme v úmyslu se jen najíst a dát si skleničku na dobrou noc, žádné flámování. Jídelna je samoobslužná. Vybírám jakousi pečenou uzenku, k tomu nabízejí vařené fazolové lusky, nebo čerstvou zeleninu. Chci čerstvou zeleninu, ale moje dcera, zběhlá v anglických poměrech mě varuje: „čerstvá zelenina jsou ty samé fazole, jen syrové". No jo, vyhlášená anglická kuchyně, tak si dáme fazole, no. Navrch dvě skleničky whiskey & soda (já) a vína (Verča) a na kutě. Tedy pokud tam nahoru vylezu...

Dneska se nám už o ničem jiném než o koních snad ani zdát nemůže. Start do finále je zase v rozumnou hodinu, před polednem. Vloni bylo hůř, budíka nařízeného na pátou a po osmé být v plné formě. Koně mají taky rádi svůj klid, taky jsou protivní, když je někdo budí moc brzo, máme kliku. Zkusím celou noc držet palce, aby to těm dvěma ve finále vyšlo.

Tak ještě zítra...

Spillers Trailblazers Championship Finals